Nikdy se nevzdávej.

Kapitola 1

17. září 2014 v 17:23 | Alessa |  Ochutnávky
Ležel jsem na posteli a uvědomoval si pouze svůj dech, ten den jsem nechtěl vůbec nic. Připadal jsem sám sobě jako prázdná nádoba, ve které měl žít někdo jiný, někdo lepší, a já ho připravil o jeho možnost tu něco vykonat. Třeba by vyléčil rakovinu, a já se tu zatím válím a cítím se neúplný a marný. Uvažoval jsem, že snad kdybych tu nebyl, tak má právo se narodit a opravdu něco dokázat, změnit svět. Stejně to byla kravina, kterou nám od malička vtloukali do hlavy, abychom se ve světě o 7-mi miliardách lidí necítili tak nepatřičně.


Nikdy jsem nedokázal pochopit tyhle romantický bláboly o tom, že každý může něčím přispět ke společnému blahu a už vůbec, že Bůh má pro každého z nás záměr. Pokud tu kdy nějaký byl, tak už se na tu bandu uřvanejch a nevychovanej spratků dávno vybodl a je v čudu. Možná snad líp, že je pryč, protože upřímně, já být jím, tak už dávno předvedu tomuhle světu kvalitní apokalypsu a věřte mi, že 7 ran egyptských by oproti tomu byla laciná pouťová atrakce.
Nechápal jsem, kde se to ve mně bere, bolest ano, ale ten vztek mě téměř ochromil. Snad jsem už jen nedokázal vystát to, jak jsou lidé sobečtí či mě prostě dotočila lidská nečinnost a jejich snaha vytěsnit vše, co se jim nelíbí. To vážně netuším, ale jedno je definitivní, z původního přemýšlení o sebevraždě, jsem se přesměroval na genocidu.
Nejsem kuřák, ale znáte ty ikonické záporáky z filmů, vždycky kouří. Tak jsem popadnul bundu a své kapesné a vydal se do hospody. Na tohle se hodlám napít.
V hospodě asi u druhého piva jsem se rozhodl si objednat i cigára a zkusit to. Servírka koukala dost blbě, bydlel jsem v takový prdeli světa, kde se všichni znají a mají tendenci se srát do problémů druhých. "Stalo se něco?" zeptala se. "I kdyby jo, tak ti do toho nic není. To, že se "přátelíš" s mými rodiči je mě totálně u prdele.", ale vážně jí do toho nic nebylo. Zarazila se a konečně donesla cigára. Pak se na mě ještě vyčítavě podívala, a když z mého pohledu pochopila, že se mnou nehne, tak odešla.
"Pěkný," zaslechl jsem. K mému stolu se přibližovala holka, kterou jsem tu nikdy neviděl. To mi věřte, že tuhle bych si musel pamatovat, protože ona byla tak A+ a u nás se pohybovaly holky, co bych ohodnotil na B- se zavřenýma očima. Měla pěknej zadek a boky, navrch toho všeho, by se vzhledem ke gravitaci mohla se kolem jejích prsou prohánět malá planeta. I přes to všechno, jsem opravdu neměl dnes náladu se s nikým bavit.
"A co?" prohlásil jsem. "Nic, jen se mi líbíš a s tímhle výstupem ještě víc." prohlásila evidentně, tak příjemně jak jen dokázala. "Jo, slyšel jsem, že vy holky jste na drsňáky, ale já FAKT na nikoho nemám náladu." "Já ti taky nepřišla lichotit, a už vůbec ne to, o čem přemýšlíš od chvíle, co jsi mě uviděl." "To jsem až tak průhlednej?"zeptal jsem se. "To ne, ale myslí na to všichni a už je to fakt otravný. Nechceš odsud vypadnout?" Ve finále jsem stejně neměl, co dělat a ona vypadala jako někdo, kdo se nechce bavit o záhonkách a jiných ptákovinách, jako většina lidí v okolí. "Ok." řekl jsem. "Po cestě koupíme něco dobrýho." odpověděla. Zaplatil jsem na baru a vyšli jsme do temné noci, a když říkám temné, tak myslím temné, jelikož pouliční osvětlení je drahá záležitost a v tomhle zapadákově měli sotva na to, aby se opravili silnice.
Šli jsme dolů po silnici, když najednou vytáhla klíče od auta. Nevěřícně jsem se na ní podíval. "To ty jsi pil, já ne!" prohlásila. Doběhla k autu, což zjevně udělala schválně vzhledem k té krátké sukni, co měla na sobě. Pomalu jsem k ní přistoupil a koukl na auto. Poměrně nový model, dobře udržovaný, ale je to holka, dost pravděpodobně by jí to mohlo kleknout v půli cesty, protože v životě nedoplňovala olej a jiné věci. Jakoby uraženě se na mě podívala, přísahal bych, že věděla, co jsem si myslel. "Pokud mi tak moc nevěříš." řekla a zvedla kapotu. Po asi deseti minutách důkladné kontroly jsem stále nic nenašel a náhle se mi ozvalo do ucha, "Tak už pojedem?" Kývl jsem, furt jsem tomu nevěřil, ale pravda byla, že jsem odtamtud už taky chtěl vypadnout.
Hned jak jsme nastoupili, zapnula rádio. Zarazil jsem se, protože jsem viděl, že se načítá CD. Právě, když jsem se smířil s tím, že začne hrát nějaký romantický slaďák nebo moderní pseudohity, začala hrát od Black Rebel Motorcycle Club píseň Beat The Devil's Tatoo. Pak se na mě podívala a řekla: "Jsem úplně jiná, než si myslíš a teď se drž, protože tohle nebude jedna z těch bezpečných jízd." Pak se usmála jako sám Ďábel a já náhle uvažoval, s kým jsem to vůbec nastoupil do auta.
Řítila se jako blázen a já jsem se stal součástí polstrování sedačky, ale cítil jsem se živý víc než kdy dřív. Tak jsme se za zvuků velmi kvalitního rocku a metalu řítili nocí. Když jsme se pak blížili k vesnici, kde je benzínka, zpomalila a jako mimoděk řekla: "A teď to opravdu začne."
Zastavila na benzínce, vyběhla ven. Já zůstal sedět, nepotřeboval jsem někomu ze "známých" vysvětlovat, kam takhle pozdě v noci jedu a co s ní dělám v autě. Za chvíli vylezla ven s láhví v ruce. Bylo to zelený. Přiznávám, že pivo bylo jediné, k čemu jsem se u nás dostal, takže jsem neměl ponětí, co to je. Nastoupila zpátky a usmála se. "Vzala jsem absint, ten mám nejradši." Asi můj nechápavý výraz byl dostatečně ostentativní, protože dodala: "Pil jsi ho někdy?" zavrtěl jsem hlavou. "Tak to teprve bude sranda!" zasmála se a dupla na plyn. Víte, jak jsem před tím mluvil o tom, že jsem byl součástí polstrování, tak teď už železné konstrukce.
Po delší době, co jsem se rozhodl nepokoušet se poznat, kde jsme, tak jsme zastavili. Vystoupil jsem a snažil jsem se přinutit své plíce opět vstřebávat kyslík. Viděl jsem, jak se v autě naklání k přihrátce a vytahuje jednu asi ze sedmi krabiček cigaret a vystupuje s dekou v ruce. Položila ji na zem a posadila se. Všiml jsem si, že jsme přímo nad městem, ale vhledem k vzdálenosti jsem nedokázal říct, o které se jedná. Sedl jsem si vedle ní a podala mi to, čemu říkala absint. Díky své neznalosti jsem se napil opravdu hodně a myslel jsem, že jícen mi vyskočí ven a začne na mě řvát, co mu to sakra dělám. Jen jsem zakuckal, ale měl jsem pocit, že se mi veškerý kyslík spálí dřív, než dorazí do plic.
"Co to do prdele je?!" zařval jsem, co nejvíc to šlo, ale vzhledem ke kyslíku to znělo jak mluva ochraptělého sedmdesátníka. "Hodně silnej chlast." napila se a zjevně byla spokojena se svým výběrem.
Přesto, že se mi její společnost zamlouvala a celkově vše, co probíhalo, byl čas se alespoň na něco zeptat. "Jak se vůbec jmenuješ?" Pomalu si připálila a podívala se na mě pohledem, jako bych se ptal, i když to má vytetovaný na čele. "Tak třeba bych mohla být Pandora." odvětila. "Já se neptám na třeba, ale doopravdy." "Jmen mám víc, záleží na které se ptáš." Znova se napila a podala mi láhev. Po předchozí zkušenosti jsem se napil pouze lehce, ale i tak jsem pomalu pociťoval účinek alkoholu.
Nechápal jsem, co tím myslí, ale neměl jsem náladu se s ní o něčem dohadovat, třeba je to jedna s těch holek, co mají tendenci na sebe pořád upozorňovat a tak si furt něco vymýšlí. "Ok, tak jinak, jak ti mám říkat?" Zamyslela se a opět si lokla: "Zkus třeba Sir." "Tak fajn a co si od tohohle slibuješ?" Nechápavě se na mě podívala. "Co si od toho slibuju já, není podstatné. To, co ale je, je to, co chceš ty?" Oficiálně už jsem to nepobíral. Tak jsem si pořádně přihnul a vytáhl zakoupenou krabičku cigaret a jednu si zapálil, když jsem potáhl, všechny orgány už budovali alianci proti tomu, co se dnes děje. Vypadalo to snadně, ale dvakrát jsem potáhl a zahodil ten zpropadený doutnák, který kroutí všechno na ruby. Sir se na mě podívala jako bych právě nakopal klubko koťátek, pak otočila hlavu zpět a dívala se na město. Byl to krásný pohled, ale stále jsem neměl pocit, že bych měl ukončit vyšetřování v případě "záhadná holka jménem Sir."
"Tak sakra už to vyklop, proč tohle všechno?" ruply mi nervy. Nepodívala se na mě, byla jakoby nepřítomná a pak začala se skelným pohledem mluvit: "Hledá se nový Pekelný král. Tenhle je už příliš slabý a začal s lidmi sympatizovat. To se nám opravdu nelíbí." Pak se probrala a podívala se na mě. V tu chvíli jsem se začal smát a řekl jsem: "Jo a jsem Frodo Pytlík a musíme se vydat do Mordoru zničit Prsten."

Nevěděl jsem, jestli moji narážku jen nepochopila nebo se jí pokusila ignorovat. Každopádně se otočila zpět a podala mi láhev. Tou dobou se mi už slušně motala hlava, ale i tek jsem její pozvání přijal a napil se asi tak jako alkoholik, kterého po 3 letech pustí z léčebny. Asi po 2 minutách ticha se vše začalo rozplývat do mlžného oparu a já jen zaslechl: "Myslím, že se na to hodíš." Pak už si nic nepamatuji, jen lidské teplo, dotýkající se mého těla a záblesk čehosi modrého, snad očí? Ale ty přece měla zelené…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama