Nikdy se nevzdávej.

Ochutnávka toho,co příjde

19. listopadu 2013 v 23:28 | Alessa |  Povídkové šílenství
Dnes jsem seděla ve třídě a celý den mi nebylo dobře. Usínala jsem a vlastně jsem si celkově připadala, jako bych tam nebyla. Vyšla jsem na chodbu, už jsem se ani neobtěžovala s tím, abych se náhodou omlouvala učitelce, že opět opouštím třídu. Dneska si připadám jako bych byla v jednom ze svých oblíbených snů a to v tom, ve kterém se vydávám směrem k obloze.


Vyrážím přes chodbu směrem k záchodům a náhle, tak jako ve snu se cítím být bez váhy, nehmotná a vlastně celkově snová. Pokračuju, ale přestanu slyšet své kroky. To jsem zase usnula? A dokonce, za chůze?
Podívám se na své nohy a dojde mi to. Vždyť já se vlastně vznáším. První, co mi probíhá hlavou: Co budu dělat?! Vždyť takové jako teď já mají na pokusy! Pokouším se uklidnit, ale vím, že to nemá smysl.
Právě naopak, přestávám to kontrolovat a mířím ke stropu. Nedokážu to ovládat, už konečně vím, jak si připadají heliové balónky. Neovladatelně letí vzhůru a můžou pouze doufat, že to dítě, které si je koupilo, má dost vysokého rodiče, aby je stáhl zpátky.
Slyším kroky a jasně, že nejsou moje. Prosím ať je to něakej silně ignorantskej student, kterýmu bude úplně ukradený, že já tu hraju se stropem na babu. Samozřejmě, že ne! A ještě je to třídní! No super. Proboha tě prosím za všechny ty roky brutální smůly, ať mě teď nevidí nebo ti tam nahoru vlítnu, doslova, a udělám ti z toho nebe kůlničku na dříví!
Na chvilinku se pozastaví čas a hned se zase rozjede, právě v tu chvíli se učitel podívá na strop a … Pokračuje dál. Takový šok jsem ještě nezažila. To je slepej nebo blbej nebo co se děje?! Pak se podívám na svojí dlaň. Krve by se ve mně nedořezal. Ona tam není, ono vlastně vůbec nic ze mě není tam, kde má být! A je to tady!Jsem mrtvá!Lítám a ještě se nevidim a zjevně ani nikdo jinej!Počkat… Pomalu mi to šrotuje v hlavě.Ano,slyšela jsem o případech lidí,kteří to umí,ale že bych já? Vážně dokážu ohnout realitu? Tak frajere timhle sis to totálně vyžěhlil!Jestli jo,beru zpátky kůlničku na dříví.
Pak si řeknu, že se pomalu snesu na zem a ono to vážně funguje! Přistávám a konečně si dovoluju být viditelná. Zase to funguje! No kurde,to bude švanda!Ale nejdřív si to ještě vyzkouším. Odcházím k bufetu, objednám si kolu a už vyndavám peníze… Ale vlastně … "Nechtěla byste mi to dát zadarmo?" vidím šokovaný výraz. Tak nic,tak jsem asi zase měla moc živou představivost. V tom se čas pozastaví a hned znova rozběhne. " Ale jistě,"uměje se na mě,"klidně si jí vemte." Dostávám kolu a utíkám,kdyby si to náhodou rozmyslela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama