Nikdy se nevzdávej.

Prosinec 2012

Sebeláska

24. prosince 2012 v 23:13 | Alessa |  Básně
Cítím,jak ten zvláštní cit mnou prorůstá.
Jak mě objímá jako mech.
Jak mě ta láska náhle po dlouhé době objímá.
Vím,že už jí neuzavřu ve zdech.

Přátelství

22. prosince 2012 v 1:24 | Alessa |  Povídkové šílenství
Dost lidí po mě chtělo něco pozitivního,tak tady to je.

Jsi zodpovědný

22. prosince 2012 v 0:12 | Alessa |  Povídkové šílenství
Usmívala se na něj.Teď jsi perfektní.Prázdné oči hleděli do stropu,tak jako v celém těle taam už nebyl kousek života.Byla to dechberoucí scéna,pravé mistovství skalpelu a jehly s nití.Dokonale oddělené končetiny,které byli pečlivě zpreházená přišité zpět.Ústa rozřezaná a sešita do posměšného šklebu.Po polštáři a dece,které byli prolité čerstvou krví,se povalovalo jeho těla.A ona obkročmo na něm sedíce,se mu dívala do očí.Jsi nádherný.Teď už ano.

Odlišnost?

19. prosince 2012 v 23:45 | Alessa |  Básně
Vzhlížím k nebi,je mi patnáct let,
dnes se něco změnilo a přesto je všechno stejné.
Někdo tu změnu postřehl hned,
a jinému to tu připadá tak neměnné.

První

19. prosince 2012 v 22:44 | Alessa |  Povídkové šílenství
"Tenkrát,když ještě těch zrůd po světě nepobíhalo tolik.Tenkrát,když ještě lidé i ony měli čest..jo,tenkrát."hlas se mu ztišil a zastřel zármutkem.Světlo z ohně mu ozařovalo obličej a tak zdůrazňovalo hloubku vrásek.Byl to místní stařešina,ačkoliv bylo jeho postavení v této společnosti poněkud zvláštní,vzhledem k jeho příchodu až v pozdějším věku.
Po těle mu splýval kabát zhotovený z kůže vlkodlaka,kterého kdysi,za mladších let,skolil před vesnicí.Na krku se mu v rytmu řeči vlivem divokého rozhořčení pohupoval amulet naležíci k odkazům dávné historie vesnice,a pod ním bylo možné spatřit tetování z dálného kraje,jehož významu už nikdo nerozumněl,ani sám nositel.

Srdce

6. prosince 2012 v 22:24 | Alessa |  Básně
Co když už nemá cenu,
za tím něco hledat?
Co když nevrátím tu změnu?
Jak by to asi mohlo "klapat"?

Zvláštní pocit

6. prosince 2012 v 1:13 | Alessa |  Povídkové šílenství
Právě teď by asi neměla hledět na nebe,a když,tak ne na noční poseté hvězdami.V tuto chvíli by asi měla hodnotit svůj život,rovnat vzpomínky a bilancovat sama se sebou o svých rozhodnutích,ale jí už se nechtělo.Příliš dlouho přemýšlela o této chvíli.O chvíli rozhodování před smrtí.

Nesmysl

5. prosince 2012 v 20:02 | Alessa |  Básně
Dodnes jsem si představovala,
jako by asi bylo tě potkat.
Tak strašně jsem doufala,
že se budeme moci setkat.

Zrada 2

5. prosince 2012 v 19:53 | Alessa |  Povídkové šílenství
Poposedávala,jelikož toto nebyla jedna z těch teplejších nocí a pomalu,ale jistě se do ní dávala zima.Byl to jeden z mnoha podzimních trudomyslných večerů a přesto jí tento přišel poněkud depresivnější.Samozřejmě,že si byla jista důvod,ale v rámci snahy o zachování aspoň zbytečku vnitřní rovnováhy,se pokoušela si to nepřipouštět.
Pokud by jí v tuto chvíli viděl,usoudil by,že není osobou zravého rozumu a přesto by její opaky svědčili o naprostém opaku.Právě v takovýchto situacích se stala naprosto racionální,až kolikrát příliš.Seděla tam,na hlavu jí dopadalo listí,které se pomalu přilepovalo na pozůstatky otčímovy vášně.Nenáviděla svou tělesnou schránku,po zmrzačení se to ani nedalo nazvat tělem,jak jen mohla osoba nenávidět něco,co jí způsobilo tolik bolesti.
"Proč a jak se to mohlo stát zrovna mě?Copak jsem někomu tolik ublížila,aby to stálo za takovou pomstu?"Hlavou se jí honily myšlenky,na které v tuto dobu neznal nikdo dostatečně uspokojivou odpověď.
"Což nás přivádí k otázce,jak to celé začalo...."uvažovala.
Pamatovala si to,všechno,to byla jedna z jejích hloupých vlastností.Nezapomínala,tudíž jí ani nešlo odpouštět.Mnohokrát jí to pomohlo,ale mnohokrát jí to vzalo všechno.Jak iluze,tak sny a dokonce i naději na zlepšení.
Pamatovala si,jak ho matka poprvé přivedla domu.Jak jí vodil do parku,do ZOO,na hřiště a hlavně,jak ji koupal.Připadalo jí to divné,když s tím přestal až v 15,ale nepřikládala tomu takový význam.Tohle by jí nikdy nenapadlo.Ano,byli tu náznaky.Jako třeba,když jí pákrát oblékal do kalhotek a podprsenek."Ale to přece bylo kvůli tomu jestli mi sedí!"I teď,když si to přehrávala v hlavě si nedokázala připustit co se stalo.
Nechtěla si vzpomínat na křik,na svázané ruce,ani na roztažené nohy mezi kterýma se válel.Ty vzpomínky v ní vyvolaly akorát chuť na další cigaretu a alkohol.Chtěla by zastavit svůj dech a ukončit svůj život,to trápení,tu hanbu.Ale nedokázala to,byla moc velkej,jak to říkal otčín,jo.."posera".Tak si teď připadala."Měla bych jít domů a rozpárat mu hrdlo!Za houpačky,za pískoviště,za můj pokoj!Vzal mi všechna místa,kde jsem se kdy cítila bezpečně!Dokud bude dýchat,nebudu před ním nikdy v bezpečí!"To byla její poslední soudná myšlenka.
Sebrala mikinu,cigarety a poslední zbytky sil,a odešla do místa,kterému říkavala,zdůrazňuji ŘÍKAVALA,domov...