Nikdy se nevzdávej.

Srpen 2012

Lži

13. srpna 2012 v 22:26 | Alessa |  Básně
Slibujeme a nedodržujeme,
lžeme a pravdu požadujeme.
A ty se mě pořád ptáš,
co mi tak strašně vadí?
"Dávám ti své slovo"říkáš,
a potom se všechno ztratí,
necháš mě tu,ani se nestydíš,
a pravdu semnou nesdílíš.

Most

6. srpna 2012 v 18:07 | Alessa |  Povídkové šílenství
Mosty jsou vlastně dost poetické místo.Pomáhají lidem překlenout zálivy,řeky,ale i obyčejné horské potůčky.A přitom dokážou ukončit trápení.Trápení života,neurčitosti,která občas všechny tíží.Nebo je to až ten nezadržitelný pád?Kdo ví.Sám jsem si touto myšlenkou často lámal hlavu,ale právě teď a právě tady,na jednou z těch poetických mostů,mi dochází jak moc jsem se mýlil.Neláká nás ani myšlenka na ukončení života,ani představa dlouhého pádu,je to pouhopouhý skok,který nás tak přitahuje.Jen se odrazit a pak očekávat.
A přece,došel jsem až sem a teď se chci rozmyslet.
Zasmál se a podíval se opět na hladinu ubíhající do dály.Byla to temná postava u zábradlí.Nikdo si ho nevšímal,lidé jen procházeli,jako ve snu,jak to teď dělávali.Temná noc dokreslovala celou atmosféru lépe,než kterákoliv truchlivá balada a přesto mu docela scházel onen tlkivý tón.
"Na co se koukáš?"prohlásila menší postava vedle něj.Zarazilo ho to,je tu už kolikátý den a nikdo se zatím ani nepodíval jeho směrem."Sám nevím"prohlásil víc úsečně než měl v úmyslu.Křehkou malou dívku to zarazilo."Já se jen ptala."Byla o hlavu menší než on,vlasy barvy havraních křídel a už od pohledu i tak jemné,zelenkavé oči jí svítily zpod nepošlušních pramínků vlasů a vše dokresloval téměř nadpozemský úsměv."Jsem Anežka."A napřáhla ruku směrem k němu."Já..já jsem Petr."usmál se na ní zpod černé patky.
"A copak tu děláš,Petře?" "No"poprvé se styděl za svou slabost,za své uvažování a za svou sobeckou touhu po klidu."Vlastně...já..." "Aha,takže jsi tu kvůli tomu samému jako já." "Eh?"zatvářil se zmateně."Víš,už to nemohu vydržet.Moje myšlenky mě mučí celý den a každou noc..no řekněme,že je těžké takhle žít." " Jo,to mi povídej."Usmála se.
Krásně se směje.Ne..tyhle myšlenky teď ne.Sakra proč je tak milá.
"A co takhle skočit spolu?"dostala se ze sebe."Víš já Anežko,"sklopil hlavu"já tě do toho nemůžu zatáhnout." "To mám jako skočit sama?"chytla ho za ruku a přitáhla se k němu."Já tam nechci sama.Prosííím!"poprvé viděl,že i jiní se pádu a konce bojí a že není až takový slaboch,jak se původně domníval."Víš já nechci abys skákala."hlas ho opustil."Co,proč?Tak ty můžeš a já ne?"pokusila se odtáhnout,ale marně.Tentokráte ji on uchopil za ramena a přitiskl k sobě.
"Já...Anežko..chápu,že je to všechno těžké,ale..nemohu ti to dovolit." "A to jako proč?"vyhrkla vztekle."Protože taková nádherná bytost...to by byla neskutečná škoda."zahleděla se mu do očí a něco ji hřálo u srdce,jako by se do ní vpaloval.Jeho hnědé upřímné oči se jí vpíjely do mysli.Nahl se k ní a ona ucítila jeho opojující vůni.
"Prosím,pusť mě!Tohle blbě dopad..."zbytek nestihla dopovědět.Propadala se ve všech časech a zároveň se ve všech objevovala.Jeho teplé rty ji obklopily a vůně opíjela.
Blázním!Už mi konečně přeskočilo!Ani ji neznám.Ale ona..ty oči a ty rty!Dostal se do bezčasí,byl beztvarý a znovu se tvaroval.Bolelo to,ale bylo to tak neskutečné.
Konečně se od ní dokázal oddálit.V jejích očích se stále objevoval šok."Věříš na lásku na první pohled?"Než stihla odpovědět z očí se jí vyhrnuly slzy a klouzaly po tváři."Co se..."nedořekl."Hlupáku!Pitomče!Proč teď!Teď ne!"pokoušela se vykroutit,ale sevření jí to nedovolilo.Natlačil ji na zábradlí.
Čekal hodně,ale tohle ne.Před ním se vzpínala sotva 50-ti kilová holčička a přitom měla neskutečnou sílu."Co se děje?Prosím...odpověz!"Tlak na paže ustal."Anežko?"Hlava se pomalu skouštěla na prsa a za zvlyků bylo slyšet:"Prosím,neříkej to!Prosím!"jednu ruku uvolnil a zvedl jí bradu."Ano věřím."V očích se jí míchal strach,zlost,ale i to,co tam vidět chtěl..láska.Teď,napadlo ho a políbil ji znovu.
Jeho rty se jí opět dotkly a ona nedokázala myslet na nic jiného,než že to určitě řekne.Nevěděla co dělat.Nesnmášela to,tu bezmoc,to zmatení,které zažíváte v hlavě i srdci.Odtrhla se."Nech mě jít.Prosím.Proboha tě prosím."opět cítila na tvářích vlhkost."Ale proč?Co ti tak moc vadí?"přiblížil se k ní."Všechno se to zkazí.Všechno.Těmi slovy." "Myslíš,miluju tě?." "Neříkej to!"začal se vzpírat.
"Promiň mi to,ale..."šeptal jí do ucha."Ne,ne ne!"pořádně se rozkřičela,jako kdyby to,že to neuslyší mohlo něco změnit.Nahnul se ještě víc k uchu a zašeptal."Miluji tě Anežko."
Byla to rána pod pás.Cítila jak se jí kroutí orgány,jak se srdce pokouší vyškrábat z hrudníku a jak nohy přestávají cítit pevnou zem.Podlomily se jí kolena.
Její pád ho zarazil.Naštěstí ji včas zachytil."Utečeme spolu."zašeptala."Ty vážně chceš?" "Ano s tebou Petře."Vzal si ji do náruče,políbil ji a zašeptal:"Miluji tě." "Já tebe taky,už dlouho." "Eh?" "Už tě tu pozoruju dost dlouho,ale nikdy jsem neměla odvahu s tebou promluvit.Až dnes."usmál se."To jsem rád."

Otázka

6. srpna 2012 v 13:47 | Alessa |  Básně
Proč chceš odpověď na takové otázky?
Proč žádáš vyjádření k něčemu takovému?
I kdybych používala nadsázky,
nelze porozumět srdci mému.