Nikdy se nevzdávej.

Setkání-Kapitola 2.II.část

16. listopadu 2011 v 15:37 | Alessa |  Má kniha
O pár dní později se opět probírám.Tentokráte už však nejsem uvázaná,a u postele sedí mamka.V rukách třímajíc mou malou sestřičku.
Ta má zelené oči jako já a ve chvíli,kdy pozná,že už nespím se mi těmi obrovskými kukadly zakouká až do mé duše.
Pak na mě koukne mamka,sestřinu peřinku zmáčí její slzy.


"Leilo,moc se omlouvám!Ale táta nás opustil,všechna obvinění jsem stáhla,ale on nás nechce."Slzy už protékají malé na kůži.
"Maminko,neboj se!To zvládneme,ta maličká nám dá sílu.Musíme to udělat pro ni."
Hledání bytu nebylo tak složité,jak by se z prvu mohlo zdát.Horší to však bylo s hledáním práce pro mamku a hledáním mé školy.
Naštěstí naše nová poněkud senilní sousedka nabídla mamce,že jí bude u nás hlídat malou.Ta už konečně získala jméno s mamkou jsme se usnesly na jméně Adriana.Je tak maličká,ale pokaždé když na ní mluvím,se na mě podívá jako by naprosto chápala mě a co se ve mě odehrává.
Mě mamka přesunula do křesťanské školy,jelikož tahle jediná nevadila naší finanční situaci.Dobře už jsem se odnaučila vykřikovat něco o tom,že víra je před zlem neochrání,ale Bůh?To je věc,která mě opravdu nezasáhla.Ale to je jedno.
Jednou ráno jsem se probrala dřív než bylo u mě obvyklé.Stihla jsem od sebe z pokoje sledovat východ Slunce,tak jako jsem včera večer stihla jeho západ.Vstoupila jsem do kuchyně.Mamka zrovna chystala snídani."Dneska jdu poprvé do práce zlato"řekla mamka.
Mamka měla zcela zřetelné kruhy pod očima."Adrianka měla náročnou noc?"zeptala jsem se."My obě."
Posnídaly jsme omeletu a pak jsme na chodbě předávaly sestřičku paní Wortnové."Tak dneska poprvé do práce Susan?""Ano.A Adeline mohu na Vás mít prosbu?"řekla mamka s jistou poorou nejen v řeči,ale i očích."Jistě Susan.""Dohlédnete prosím dnes večer i na Leilu prosím?""Jistě.Kampak máte namířeno?"vyzvídala sousedka."Ale na jednu schůzku.""To ti přeju Susan.Tak já jdu s Adriankou už něco dělat.Naschle.""Naschledanou a mnohokrát děkuji za hlídání."
Před domem se naše cesta rozdělovala.Já šla do školy a mamka na opačnou stranu do bistra,jako servírka.Alespoň něco.
"Jakou schůzku mami?""Potkala jsem moc milého muže.A určitě se ti bude líbit zlato.""To je skvělé,ale já už musim letět a ty taky mami.""Dobře zlatíčko,tak hezký den a uvidíme se doma.Drž mi palce,ať to dneska zvládnu.Pa.""Budu.Pa."
Že by se všechno zlepšilo?Že bysme opravdu mohly být štastné?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama