Nikdy se nevzdávej.

Procitnutí-Kapitola 1. I.část

4. února 2011 v 12:07 | Alessa |  Má kniha
  Jmenuji se Leila.Je mi 14 let.Mám hnědé dlouhé vlasy,oči nevýrazné zelené až šedivé,rysy v obličeji také nejsou výrazné a stejně tak postava.Potkat mě,tak si mě možná ani nevšimnete.
  Dneska mám narozeniny,ale nechci je slavit.Na co slavit,když okolo vidím jen smutné tváře.Moje mamka a táta jsou ještě spolu,ale asi to tak dlouho nezůstane.Pořád se hádají,což mamce příliš nesvěčí.Je těhotná a ten stres.To opravdu není pro děťátko dobrý.Šťastná rodinka opravdu nejsme.

  Ale poslední dobou jsem jak blázen.Víte,slýchám v hlavě hlas.Občas byl přívětivý,ale také býval i hrubý.Přesvědčoval mě,že když s ním odejdu,tak budu šťastná.Když s ním odejdu do jeho světa.Říkával,že bych tady vůbec neměla být,že sem nepatřím a čim déle mi to říkal,tím větší jsem měla pocit,že má pravdu.Co když jsem opravdu nepatřím?Co když jsem jen pouhý vetřelec v tomhle těle?Tak ztracená mezi "svými".To přece nejde.Takhle žít,mamku to ničí,tak moc bych si přála jí pomoci.Odejít a už se nevrátit,snad pro ní nové dítě bude lepší začátek a hlavně nový.Jak začít psát na nový list,čistý a nezkažený.
  Dívajíc se z okna poslouchám ten podivný hlas,snad mého svědomí?Často a ráda poslouchám její "pohádky" o jejím světě,kde bych mohla začít znova.Kde bych se snad naučila žít.Né jen přežívat jako tady.Ta hnusná realita,každý někam uhání a nevšímá si té bolesti,kterou je ochotný způsobit i těm nejblížším.V jejím světě se stále cení odvaha,pravda,ochota a ctnost.Co mi tady?My dávno zapomněli,jak se slušně chovat a pomáhat.
   Můj život je bezvýchodný,kdybych mohla nasednu do sého těla jako do tramvaje a zhasnu.Aby každý pochopil,jak je hrozně těžké věřit,při tom všem co musí člověk snést.Je mi do breku,chtěla bych řvát z plných plic,ale nejde to.Jak by mi něco hlas umlčelo,tak pomalu sleduji,jak se mi z očí potichu,potají řinou řeky slz.Snad proto jak jsem ubížila,snad proto jak odporná je m duše,snad pro tu bolest ,kterou nedokážu zastavit.Pro tu která objímá a obtáčí mé srdce jako had a tiskne ho čím dál silněji,jak by ho chtěl rozdrtit.
  Chci pryč od lidí,od té nenávisti,která roste už v malých dětech a v dospělých pučí,jak kukuřice na úrodné půdě.Pryč od žárlivosti,malichernosti a hlavně bolesti a smutku.
  "tak proč semnou nechceš jít?"ptá se mě hlas."Proč to neuděláš?Proč semnou nejdeš do světa tvých splněných snů?"pokouší mne.Ani netuší,jak moc bych chtěla.Roztáhla bych křídla a vznesla se a už by mě tu nikdy,nikdo neviděl.
  "Jsi neschopnej!Nenávidim tě a Leila taky!"Achjo už zase se hádaj."Proč odsud kurva nevypadneš,ani netušíš jak moc by nám bez tebe bylo dobře!""Protože si se ty krávo nechala zbouchnout!""A co jako?Hlavně,že to byl tvůj nápad.Tobě prostě jedno dítě nestačilo co?furt jen:Miláčku,pořídíme si další.Leila je stejně asi mentál.Stejně se o nás nezvládneš postarat,jsi tak blbej,že se nepostaráš ani sám o sebe!""Zato ty jsi schopná všeho co?""Co tím jako myslíš!?""Nedávný nájezd tvojí matky.""No jasně,moje matka že já se ještě divim.Hlavně,že tvoje rodiče nám kdy pomohli co?"Radši si zacpu uši,moc dobře vím,jak to zase dopadne.Táta se neudží a uhodí jí.Mamka se zase zhroutí a vše bude na mě.Najednou je slyšet dutá rána a pád na zem.Jsem už přiravená za dveřma od svého pokoje,ale ješzě radší chvíli počkam,jestli se nevrátí.Je slyšet jen vzlykot,tak už jdu mami!
   Pomalu klasám po schodech,ty mi vrzáním dvají znát,že postupuji.Pomalu se mi odhaluje pohled na mamku,jak sedí na zemi,už ani nevzlyká,jen se jí potvážích honí kapky slz jako malá hravá lvíčata na savaně.Vlasy jí splývají podél ramen a oči se nepřítomně dívájí na protější linku.
  Dojdu k ní a kleknu si vedle.Uchopím jí za ruku a začnu jí vykládat jak se táta změní a jak to bude jiný.Nebude,vím to,tak proč jí tak lžu?Kdyby tak od něj chtěla odejít,ale ona ho neopustí nikdy.
   "Proč jí ho nezbavíš?"ptá se mě hlas."A jak asi?"odpovídám mu v duchu."Zabíj ho nebo ho mám zabít já?Klidně ho zabiju,stačí jen říct.""Nech toho,neznáš ho,nevíš jaký je!""Ale znám tvé myšlenky a pocity a to mi stačí.""Přestaň se mi hrabat v hlavně a nech můj život na pokoji!"Hlas se konečně vytratí a já se můžu plně věnovat mamce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama