Nikdy se nevzdávej.

Když umírám

8. února 2010 v 20:42 | Alessa |  Básně
Právě teď když umírám,
chuť rozlétnout se mám,
právě teď když času pozbívám,
teprv vzduch do plic nabírám.


Poprvé cítím jeho chuť,
teď když se chci nadechnout,
místo duše sem měla černou suť,
teď mořem já chci plout,
najít ty sny a přání,
ať dětská či dospělá,
které v době tání,
po vodě jsem pustila.

Ležím na lůžku a poslouchám,
jestli pak cenu ještě mám,
prý neví jak semnou zacházet,
zda říct mi mají,
že duše má chce křídla mít,
a od těla se osvodit,
či prostě říct,
že už nebudu žít.

Já jenom bych jim povila,
že dosavaď jsem nežila,
a že těch posledních pár dnů,
věnuji snění snů,
aby aspoň v srdci svém,
byla já dobrodruhem.

Teď už však na lůžku nejsem sama,
jsem tam i se svými sny,
okolo mě spousta lidí i různé bytosti,
rolníci,kejklíři,rytíři i princezny,
mluví semnou jak bychom byli přáteli,
a po velmi dlouhý čas se znaly.

Když tu pohlédnu mu do očí,
ty jsou plné plamení,
uhranul mne navždycky,
odcházím s ním do pohádky,
v mé duši už nejsou zmatky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama